Svitavští světáci - 20. díl - Lubomír Kocourek

Jeho revírem není dálnice, ale sportovní haly, stadiony, bazény, hory i voda vhodná k potápění. Řeč je o Lubomíru Kocourkovi, jehož záběr je skutečně široký: umí a učí florbal, rovněž plavání, běhá sám i s pejsky, potápí se a jezdí na kole. Od narození žije ve Svitavách, studuje trenérství na FTVS v Praze a jako jediný Čech trénoval florbal ve finském klubu Classic Tampere.
Který sport byl úplně první?
„Florbal. Jako kluci jsme všichni po škole chodili hrát hokej, fotbal, dělali atletiku a od hokeje je k florbalu blízko, každej malej kluk chce být hokejista. V roce 1995 byl založen florbalový tým, který do té doby ve Svitavách nebyl, tehdy byl florbal v Čechách v plenkách. Svitavský klub je tak jedním z nejstarších. Léta jsem aktivně hrál a když v roce 2001 vznikl i ženský tým, nabídli mi trénování.  A to byl začátek mé sólové trenérské kariéry.“
Jak Vaše florbalové působení pokračovalo?
„Holky začaly hrát hned vyšší soutěž, tehdy nebylo tolik ženských kategorií, dostaly se do nejvyšší soutěže, dvě hráčky dokonce do ženské reprezentace a já se stal asistentem trenéra ženské reprezentace. V roce 2007 byly české ženy na mistrovství světa v Dánsku páté, svitavský tým skončil na 9. místě v nejvyšší soutěži, v níž tehdy Svitavy byly nejmenším městem! Talenty se pak ze Svitav rozutekly do světa, což bylo dobře vzhledem ke studijním podmínkám pro mladé hráčky. Vysokou soutěž jsme tu udrželi dva roky, a já se stěhoval do Liberce za extraligou. Po roce a půl jsem tam ukončil angažmá a vrátil se zase do Svitav. V roce 2010 jsem se stal trenérem svitavských mužů a po třech letech jsme postoupili do první ligy.“
Trénoval jste také ve Finsku.
„Po trénování žen jsem chtěl prostě změnu, trénovat chlapy. Dostal jsem nabídku na místo hlavního trenéra a metodika krajského tréninkového centra mládeže v Jihlavě. A právě ve spolupráci s jihlavskou Duklou jsem zamířil do Finska. Jezdím tam stále, teď už na přátelské bázi, v Čechách už florbal netrénuju, ale v Tampere vždy, když tam přijedu, tak ano. Jsem jediný Čech, který kdy trénoval v Classic Tampere, a dodnes žasnu, že mě chtějí. Byl a je to zážitek.“

Je rozdíl mezi českým a finským přístupem ke sportu?
„Jejich přístup je jiný, mentalita národů je odlišná. My jsme trochu Švejkové, máme ze spousty věcí legraci, neumíme dotáhnout věci do konce. Na druhou stranu jsme kreativní, pořád vymýšlíme něco nového, jak věcem uhnout nebo se ulejt. Finové jsou seriozní detailisté, naplno se přizpůsobují tomu, co dělají. Rodiče vozí děti na tréninky i dvacet či třicet kilometrů daleko a přijde jim to běžné. Pokud se něčemu věnují, tak naplno, výlety, oslavy, návštěvy jdou stranou nebo se naplánují na jindy. Ve Finsku neexistuje, že dítě nepřijde na trénink nebo na zápas proto, že jede na návštěvu či  nákupy.“
Co by tedy Češi měli dělat jinak?
„Když to, co děláte, máte rád, děláte to každý den. Protože chcete. Protože vás to baví. Mám-li rád sport, nemusím hrát každý den florbal, ale jdu si i zaběhat, zaplavat, zahrát tenis… Zkrátka tady chybí aktivní regenerace, což sezení na gauči rozhodně není. Někdy cítím, že nám chybí mentalita chtít něco dokázat, některým hráčům je třeba jedno, jak zápas skončí…“
Jak jste s Finy vycházel po lidské stránce?
„Jsou to Seveřani, nejdříve studení… ale když jim ukážete, že něco umíte, máte zkušenosti, žijete pro danou věc, roztají. Dnes už mám ve Finsku přátele. A často mi nabízejí, ať tam jdu trénovat. Finové nemají problém vzít lidi mezi sebe, sdílet informace, naopak, rádi je nabídnou a ještě vás podporují. Neuměl jsem si představit, že budu někdy s vtipkovat v angličtině s Finama v sauně…“ (smích)
Vyučujete i plavání.
„Nejvíc zmůže pozitivní motivace. Vyučujeme školky i školy, máme kurzy pro dospělé a právě u nich jsme v poslední době zaznamenali nárůst zájmu. U dětí je to samozřejmě výuka hrou. Říkáme jim, že nevadí, když něco neumějí, nám instruktorům vadí, když se nesnaží. A důležité je, aby dobře, pozitivně, motivovali své potomky i rodiče, rozhodně ne ve stylu ´neutop se´ nebo ´no tak se neboj´, ale ´vždyť už něco umíš, tak se snaž, trénuj a ono to půjde, za týden, za měsíc...´ Měli bychom se naučit nedávat dětem všechno zadarmo, nekupovat jim spoustu hraček, vše za ně obstarat. Měli bychom nazývat věci pravými jmény, ne je stále opečovávat, ale pomalu je připravovat na realitu, na život, který se s nimi taky vždycky mazlit nebude.“

Jaké podmínky pro sport jsou ve Svitavách?
„Skvělé! Vážně. Myslím, že jsem toho zažil a prošel docela dost, v Čechách i ve světě. Máme se ve Svitavách opravdu dobře, máme spoustu dobrého zázemí, novou halu, krásnej stadion, sportovní halu. Třeba Jihlava, na to, jak je to velké město, tak super zázemí nemá. Navíc je tu všechno blízko.“
Před časem jste zařadil do života i běhání.
„To je peklo. Ale při běhání vypínám hlavu, nejlepší droga je endorfin. K běhání jsem se dostal náhodou. Vždycky jsem chtěl pejska a po svém návratu do Svitav jsem si pořídil švýcarského ovčáka. Chtěl jsem s ním sportovat a zjišťoval jsem, co lze se psem dělat. A tak jsem se dostal k závodům dog-trekkingu, první závod jsme s Boothem běželi před čtyřmi lety. První závod jsem trochu propálil, vzal jsem si na záda velkou zátěž, přišel do cíle s velkými puchýři a řekl jsem, že tohle už nikdy.“
A tak jste se stal v roce 2019 mistrem České republiky v dog-trekkingu long.
(smích)“Ano, s Boothem. Od loňska máme z útulku ještě huskyho Gorra, ten trošku zlobí, puberťák, ale už se zlepšil. S ním chci letos taky zkusit závod. Ale hlavně musím trénovat sám, ty kilometry se samy neuběhnou. Při závodě mám pejska přivázaného na speciálním pásu před sebou i vedle sebe. Závody mívají od 90 kilometrů více, letošní první bude dlouhý 140. Ale nemám zájem obhajovat titul. Od běhání se psy jsem se dostal k běhání svému a k lidem, kteří vědí, co a jak, dali mi  tipy na oblečení, vybavení, know-how. Nedávno jsem se stal členem týmu Runsport.cz, od nichž dostávám super oblečení a vybavení na běhání. Není totiž špatné počasí, jen špatné oblečení. Běhám i v zahraničí, je to často pocta dostat se na startovní listinu s lidmi, jež mají ve světě běhu své renomé.“

Když běžíte se psem, o koho se bojíte víc?
„O psa. On neumí říct, pokud se něco děje. Může mít něco na packách, může přijít problém s klouby, cokoliv. Nejdůležitější je dorazit ve zdraví. Kdyby to bylo nutné, přeruším kvůli němu závod.“
Užívá si Booth závody?
(úsměv)„Nevím, jestli úplně užívá…ale když doběhneme, já jsem šťastnej, že se můžu zastavit, jít do sprchy, a on jde lovit fenky. Navíc dostává maso, psí čokoládu, prostě mu kompenzuju závod v jídle. Od doby, co závodíme, dáváme granule jen jako přílohu, hlavním krmivem je syrové maso, přidáváme doplňky na klouby, zeleninu.“
Je pro vás důležitější zážitek než výsledek?
„Určitě. První věc je, že mě to musí bavit. Trénink je dřina, možná to je už jakýsi masochismus, a když mě něco nebaví, nebudu to dělat. Kdo sport miluje, bude to dělat každý den, já se snažím trénovat denně. Snažím se, abych během týdne uběhl 100 kilometrů, v zimě chodím na spinning, pak už vše venku včetně kola. Nejsilnější sval v těle je totiž mozek. A když mozek poručí, všechno jde.“
Do vašeho záběru patří i potápění.
„Potápím se dlouho, mám spoustu licencí včetně těch pro technické potápěče, můžu se potápět pod ledem. Člověk se nesmí bát vody, musí si to užívat, získat zkušenosti. Potápění je zábava, relaxace.“
Který je sportů je Vaší srdeční záležitostí?
„Mám různá období. Dříve to byl florbal, teď je to běhání. Ale záleží na situaci.“
Co máte v hledáčku dál?
„V létě se chystám uběhnout ve slovenských Karpatech závod dlouhý 210 kilometrů. Je tam obrovský převýšení, ale to bych chtěl dokázat. Pak bych rád vícedenní ultramaratony v zahraniční. Rád bych absolvoval s pejsky Šediváčkův long, a to na běžkách nebo běžet. A láká mě sever, chtěl bych se aspoň podívat na nejtěžší psí závod na světě Iditarod na Aljašce.“ Petra Soukupová